Agrese 5: Proč se někdy potřebujeme učit od vlastních dětí

Seděla jsem na lavičce na hřišti a s napětím sledovala, co se právě stalo.

Moje dcera zase uhodila svou kamarádku. Vteřina. Pláč. Křik. Běžela jsem k nim.

V hlavě mi jelo tisíc myšlenek.

Proč zase?

Co jsem měla udělat jinak?

Co si o nás asi myslí její maminka?

Zastavila jsem svou dceru, utěšila holčičku, omluvila se její mamince a snažila se celou situaci co nejlépe zvládnout. Bylo mi úzko. Možná ten pocit znáte. Ten okamžik, kdy máte chuť vzít své dítě za ruku a prostě odejít domů.

Ne proto, že se zlobíte, ale protože je vám trapně. Vlastně se možná i zlobíte. Mísí se ve vás plno emocí.

Za 5 minut bylo zapomenuto

Seděla jsem vedle její maminky a pořád jsem si celou situaci přehrávala v hlavě. Přemýšlela jsem, jestli se na mě zlobí. Jestli si myslí, že svou dceru špatně vychovávám. Jestli bude chtít, aby si spolu holčičky ještě někdy hrály.

A pak jsem zaslechla dětský smích.

Otočila jsem se. Moje dcera a její kamarádka právě společně stavěly bábovky z písku. Jako by se před pár minutami vůbec nic nestalo.

Musela jsem se usmát. Ne proto, že bych chtěla celou situaci zlehčovat. To rozhodně ne. Ubližování není v pořádku. Ale uvědomila jsem si něco důležitého.

Zatímco já jsem pořád přemýšlela nad tím, co se stalo… Ony už žily dál.

Děti mají úžasnou schopnost být přítomné.

Když je něco bolí, pláčou.

Když je něco rozesměje, smějí se.

Když se pohádají, často se za chvíli zase obejmou a běží společně na skluzavku.

Neřeší, kdo měl pravdu.

Neřeší, co si o nich myslí ostatní.

Neřeší, jestli se před chvílí ztrapnily.

Jsou prostě tady a teď.

My dospělí to máme jinak.

Nosíme si v hlavě výčitky. Přemíláme každou větu. Každý pohled. Každou chybu. Vracíme se k ní ještě večer. Někdy i druhý den. A občas i za měsíc.

Neznamená to, že bychom měli dětské konflikty přehlížet.

Naopak. Naším úkolem je děti zastavit, když ubližují. Pomoci jim najít jiný způsob. Ukázat jim hranice. Ale možná bychom se od nich mohli naučit ještě něco. Že po vyřešeném konfliktu nemusíme zůstávat uvěznění v pocitu viny.

Ten den jsem si uvědomila ještě jednu věc.

Nejvíc mě netrápilo to, že moje dcera uhodila kamarádku. Nejvíc mě trápilo, co si o mně pomyslí ostatní.

A možná právě to je něco, co jako rodiče zažíváme častěji, než si připouštíme. Nechceme být tou maminkou "toho dítěte". Nechceme být terčem pohledů. Nechceme, aby někdo z jedné situace usoudil, jací jsme rodiče.

Jenže rodičovství se nedá posuzovat podle pěti minut na hřišti.

Stejně jako se dítě nedá posuzovat podle jednoho kousnutí.

Co se od dětí naučit?

Když jsme odcházely domů, moje dcera mi cestou vyprávěla o bábovkách, které spolu postavily.

Ani slovem nezmínila hádku. Ne proto, že by na ní nezáleželo. Ale protože byla uzavřená.

A já jsem si říkala, kolik energie bychom si jako dospělí ušetřili, kdybychom někdy dokázali udělat totéž.

Přijmout, poučit se …a jít dál.

Chvilka k zamyšlení

Až příště vaše dítě zažije konflikt s jiným dítětem, zkuste se po chvíli zastavit.

Nejen u svého dítěte.

Ale i sami u sebe.

Nezůstali jste v tom konfliktu náhodou déle než děti?

Možná vás překvapí, že ony už dávno zase společně staví bábovky.

A možná je to připomínka, že od dětí se neučí jen děti.

Někdy se od nich učíme i my, dospělí.

Agrese 1: Proč děti ubližují?

Agrese 2: Co dělat, když vaše dítě kouše nebo bije ostatní?

Agrese 3: Co když je ublíženo vašemu dítěti?

Agrese 4: Nevychovaný fracek, nebo dítě, které volá o pomoc?