Agrese 1: Proč děti ubližují?

Když jedno dítě kouše a druhé pláče

Na hřišti je najednou křik. Jedno dítě kouše. Druhé pláče.

A kolem stojí dva rodiče.

Jeden se stydí.

Druhý je naštvaný.

Oba své dítě milují. Oba chtějí udělat to nejlepší. A oba jsou najednou v situaci, kterou si nepřáli. Jen každý z úplně jiné strany.

Když je to vaše dítě, které uhodilo

Přiznám se.

Nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu tou maminkou. Tou, která poběží přes celé hřiště, protože její dítě právě někoho kouslo. První, co jsem cítila, nebyl vztek. Byl to stud. Obrovský stud.

Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají.

Že si říkají: "Tak takhle ji vychovává."

Jenže moje dcera nepotřebovala, abych se styděla. Potřebovala mě.

Klidnou.

Pevnou.

A bezpečnou.

Co dělat?

Nejdřív jsem ji zastavila. Ne proto, abych ji potrestala, ale proto, abych ochránila druhé dítě.

Řekla jsem jednoduše: "Nepustím tě. Nesmím dovolit, abys ubližovala."

Bez křiku.

Bez ponižování.

Bez nálepek.

Protože dítě, které je zahlcené emocemi, se z dlouhé přednášky stejně nic nenaučí.

Až když se uklidnila, začaly jsme hledat jiné možnosti. Jak říct, že se zlobí. Jak odejít. Jak si říct o pomoc. Jak obejmout polštář místo kamaráda.

Tohle se děti učí.

Stejně jako se učí jezdit na kole.

Nikdo od nich nečeká, že to budou umět napoprvé. A ani v tomto případě jsme agresi neodbourali napoprvé. Byly to desítky odvrácených i neodvrácených "útoků". Uklidňování, utěšování, pochopení. A co byla největší výhra? Když Píďalka místo kousnutí přišla za mnou, abych ji pomohla situaci vyřešit. Už nedokáži říct, jestli to trvalo dny nebo týdny, ale důležité je, že se to nakonec povedlo.

Když je vaše dítě to, kterému bylo ublíženo

Když někdo ublíží vašemu dítěti, první instinkt je chránit ho.

A je to správně. Objímám své dítě. Ošetřím ho.

Pojmenuji, co se stalo.

"To muselo bolet."

"Vidím, že ses lekla."

Tím ale moje práce nekončí. Protože nechci, aby si moje dítě odneslo přesvědčení: "To dítě je zlé."

Nevíme totiž, proč to udělalo. A často to neví ani jeho rodiče.

Co bych si přála od ostatních rodičů

Ne omlouvání.

Ne větu: "To nic nebylo."

Protože bylo. Dítě opravdu dostalo ránu. Ale stejně tak bych si přála neodsuzovat.

Neříkat: "To je nevychovaný fracek."

Ani: "Takové děti by na hřiště neměly."

Protože za tím chováním může být mnohem víc, než vidíme.

Nemoc v rodině.

Rozvod.

Úmrtí.

Stěhování.

Příchod sourozence.

Velký strach.

Nebo prostě dítě, které se teprve učí zvládat své emoce.

Nejsme soupeři

Nejvíc mě překvapilo, jak snadno se z rodičů stanou protivníci.

Jeden má pocit, že musí své dítě obhájit.

Druhý má pocit, že musí své dítě ochránit.

Přitom oba chtějí úplně to samé. Aby jejich dítě bylo v bezpečí. Aby jednou umělo navazovat hezké vztahy. Aby bylo šťastné.

Co pomáhá nejvíc?

Empatie. Na obě strany.

Maminka dítěte, které uhodilo, většinou situaci neprožívá lehce.

Často se stydí. Má výčitky, často i vztek. Přemýšlí, kde udělala chybu.

Maminka dítěte, které dostalo ránu, zase cítí bolest svého dítěte a potřebuje vědět, že se situace bere vážně.

Obě potřebují totéž.

Respekt.

Ne soud.

Co si z toho mohou odnést děti?

Když uvidí dva dospělé, kteří situaci řeší klidně, učí se něco mnohem důležitějšího než jen to, že se nekouše.