Nejsem máma, co utrácí za blbosti. Ale mám jednu guilty pleasure

Nemyslím si o sobě, že jsem typ mámy, která bezhlavě utrácí za zbytečnosti.

 Nepodléhám každému trendu.
Neobjednávám věci jen proto, že „se to teď nosí“.
Umím počkat. Porovnávat. Nakupovat rozumně.

 Ale…

musím se vám k něčemu přiznat.

Moje guilty pleasure má jméno

Nemůžu odolat oblečení od Lindex.

Ta jejich aplikace na zadečku.
Ladící vzory.
Barvy, které dávají smysl.

A ten pocit, že i dětské oblečení může být hezké, ale ne přehnané.

Prostě něco, čemu nedokážu říct ne.

 Rozum říká „stačí“, srdce říká „ještě jedny“

Abych byla fér – nekupuju bezhlavě.

Většinou čekám na posezónní akce, výprodeje nebo beru oblečení z druhé ruky.

Přesto když se na to podívám realisticky, mám v tomhle oblečení nemalé peníze.

A ano:

vím, že dítě z toho vyroste.
vím, že je to „jen“ oblečení.
vím, že by stačilo méně.

A přesto…

Ten pocit při objednání balíčku není jen o oblečení

Výběr oblečení.
Kliknutí na „objednat“.
Čekání na balíček.
Rozbalování.

Tenhle proces mě zaplavuje nečekaným pocitem blaha.

Je to maličkost.

Ale je moje.

A možná to ani není tak moc o oblečení.

Možná si kupuju prostě jen radost

Možná je to:

• pocit, že mám něco pod kontrolou

• malá radost v jinak obyčejném dni

• chvíle, kdy dělám něco jen proto, že chci

Mateřství je často o dávání:

1. času

2. energie

3. pozornosti

A někdy si tu radost vezmeme zpátky v podobě balíčku z e-shopu.

Guilty pleasure nemusí znamenat selhání

Nemyslím si, že by každá radost musela být obhajovaná.

Pokud:

• nezatěžuje rodinu

• nepřináší výčitky (možná jen malinko)

• dělá radost

pak to není slabost. Je to malý ventil.

A jestli je tím ventilem oblečení s roztomilou aplikací na zadečku… tak ať.